Nikola Kovaříková
Průvodkyně
"Má cesta školským a vzdělávacím systémem začala poměrně růžově. Pamatuji si, při zápisu do první třídy, jak se můj dědeček vychloubal tím, že už umím počítat do dvaceti, a ne “jen” do deseti, jak bylo pro vstup do první třídy potřeba. Do té jsem se velice těšila – bavilo mě se učit, poznávat, objevovat a nasávat nové vědomosti a dovednosti, byla jsem zvídavé, na holčičku až příliš neposedné, spíše klukovské dítě, které chtělo objevovat svět, i když často způsoby, které byli dle dospělých pro dívku nevhodné."
Michal Votava
Průvodce
"Do první třídy mě vzali v šesti letech, to mi připadalo dost brzy, ale nemuseli jsme tam po obědě spát a paní učitelku Mejstříkovou jsem měl rád, tak to šlo. To paní učitelka Tovačovská byla přísnější, jednou jsem po ní hodil křídu, ale nakonec jsme se spřátelili a dodnes jsem jí vděčný za to, že v podmiňovacím způsobu první osoby množného čísla říkám abychom a ne abysme. V osmé třídě jsme seděli před školou na sovětské vlajce a dělali sametovou revoluci."
Eliška Kaňáková
Psycholožka
"Rodiče mi vyprávěli, že jsem jako maličká po mém dědečkovi chtěla, aby mi kreslil. Děda ale kreslil nerad, a tak místo toho psal písmenka. Díky tomu jsem prý v roce a půl většinu z nich znala a tak jsem si už ve školce mohla sama číst knížky. Kam moje paměť sahá, jsem prahla po poznání a na školu se moc těšila. Paní učitelce se ale to, že už umím číst, vůbec nelíbilo."
Ondřej Knor
Psycholog
"Ještě než jsem nastoupil na osmileté gymnázium, tak jsem slýchával od své rodiny, že mě to na gymplu bude bavit, že mi i další studium půjde levou zadní a že budu dost chytrej na studium medicíny. Ani jsem neskončil s pátou třídou a už mi rodina plánovala vejšku. A sice mě učení na gymplu tolik nebavilo, ale na vysvědčení jsem měl vždycky (skoro) samý jedničky. Kamarádi si na testy často rádi sedali se mnou, protože mi nevadilo jim radit. Naštvalo mě to jenom jednou, když kamarád dostal jedničku za test z chemie, který jsem mu celý napsal a já dostal trojku."
Tereza Horká
Průvodkyně
"Do první třídy jsem se těšila, protože jsem si myslela, že to tam bude stejné jako ve školce, jen se nebude muset po obědě spát. Naštěstí mě škola bavila, i když jsem zjistila, že jako ve školce to už fungovat nebude. Hodně jsme se stěhovali, a tak jsem dostala možnost prostřídat ty základky rovnou tři. Dělalo mi dobře dostávat jedničky, hvězdičky a být za tu hodnou, šikovnou a chytrou holčičku, kterou všichni dospěláci chválí a dávají ji za příklad ostatním. Některým učitelům sice někdy trochu vadilo, že jim tahle holčička opravuje před celou třídou na tabuli chyby, ale když k nám do školy přišli chytří lidé z Mensy a vymysleli si, že mám nadprůměrnou inteligenci, začali být vůči mému perfekcionismu a pár jinakostem kantoři o něco schovívavější. Já tak z "chytré holčičky" upgradovala na "nadané dítě", a musím uznat, že i tahle nálepka mi dělala dobře.
Taťána Janatová
Průvodkyně
"Škola pro mě vždycky byla místem, kde jsem měřila svý síly. Ne v kompetitivnim smyslu - ale sama k sobě. Byla místem, kde jsem zažívávala úspěch, i místem, které mě konfrontovalo s mými duševními nelady. Místem, kde jsem (semtam) měla možnost zazářit - i místem, kam se mi občas hóóódně nechtělo. Na základní škole…jsem se poprvé setkala se šikanou. Ne že bych byla jejím centrem - ale už to, že jsem byla svědkem (o přestávce)toho, jak krutě se k sobě děti dokážou chovat, ve mně otevřelo nejistotu a strach. Který se nikdy nenaplnil - ale byl skutečný. Zažila jsem, s jakým despektem někteří učitelé přistupovali k dětem, jež prospěchově “neprospívaly”, a s jakou samozřejmostí se k němu chovali jako k někomu méněcennému - a já přitom věděla, všichni jsme to věděli, že například jedna holka jenom koktá, když je ve stresu. Zato když zpívá, všichni sedíme v úžasu a s pusou otevřenou. Na základce mi zkrátka některý věci přestaly dávat smysl. Ale taky to bylo místo, kde jsem potkala skvělý učitele, který mě v pravym slova smyslu otevřeli a nasměrovali dál po mojí cestě. Jako češtinářka anebo fyzikář, kterej byl určitě nějakej chartista anebo katolík, co jim nechtěl vstoupit do strany."
Pavel Cina
Průvodce / Vedoucí centra
"Po dokončení základní školy do mého pokoje přišel otec a řekl: „Tak co? Chceš jít do práce, anebo chceš jít na střední školu?“ V tu chvíli jsem hrál Diablo II a vůbec jsem nevěděl, co chci v budoucnu dělat. Jediný životní cíl, který jsem v té chvíli vnímal, bylo zničit zlo, které trýznilo přístavní město Lut Gholein. Na konci rozhovoru s otcem jsem si vybral strojírenský obor, jelikož můj otec pracoval ve strojírenském průmyslu. Ve svých 18cti letech jsem se stal Mechanikem strojů a zařízení a šel jsem makat…Po x letech práce v továrně se stala věc, která mi změnila celý život…"
Radka Votavová
Ředitelka centra
"Se mnou se moc setkávat asi nebudete, ale díky mně se můžete setkávat s těmi, co vás budou podporovat na vaší cestě. Vždycky jsem věděla, že budu veterinářka. Že nebudu, mi oznámili na posudkové komisi, protože mám ekzém a na zemědělku a veterinu mě nepustí. Takže gympl a pak se uvidí. Naštěstí se během dospívání můj zájem o zvířata rozšířil i na zájem o lidi a já se mohla nadšeně stát studentkou medicíny."