"Škola pro mě vždycky byla místem, kde jsem měřila svý síly. Ne v kompetitivnim smyslu - ale sama k sobě. Byla místem, kde jsem zažívávala úspěch, i místem, které mě konfrontovalo s mými duševními nelady. Místem, kde jsem (semtam) měla možnost zazářit - i místem, kam se mi občas hóóódně nechtělo. 

Na základní škole…

Jsem se poprvé setkala se šikanou. Ne že bych byla jejím centrem - ale už to, že jsem byla svědkem (o přestávce)toho, jak krutě se k sobě děti dokážou chovat, ve mně otevřelo nejistotu a strach. Který se nikdy nenaplnil - ale byl skutečný. Zažila jsem, s jakým despektem někteří učitelé přistupovali k dětem, jež prospěchově “neprospívaly”, a s jakou samozřejmostí se k němu chovali jako k někomu méněcennému - a já přitom věděla, všichni jsme to věděli, že například jedna holka jenom koktá, když je ve stresu. Zato když zpívá, všichni sedíme v úžasu a s pusou otevřenou. Na základce mi zkrátka některý věci přestaly dávat smysl. Ale taky to bylo místo, kde jsem potkala skvělý učitele, který mě v pravym slova smyslu otevřeli a nasměrovali dál po mojí cestě. Jako češtinářka anebo fyzikář, kterej byl určitě nějakej chartista anebo katolík, co jim nechtěl vstoupit do strany. 

No a pak přišel gympl a já zjistila, že když škole nebudu věnovat i nějakej čas po škole, nebudu už mít jenom jedničky a semtam dvojku. Brzy jsem si ale urovnala, že nebudu svůj volnej čas věnovat předmětům, který mě neoslovovaly, a klidně snesu trojku, pozdějc i nějakou tu čtyřku. Klidně i na vysvědčení. Chtěla jsem všechen volný čas věnovat budování svý identity. Potřebovala jsem to. Potřebovala jsem zjistit, kdo jsem - a vytvořit si pevnost, v níž budu před tim šílenym světem v bezpečí.

Ponořila jest se do knih, klubovejch filmů…a začala po nocích vít na Měsíc s Psíma vojákama a tančit divoce na Už jsme doma. Doma to úplně dobrý nebylo.

Hodně mi pomáhalo umění - a přátelství. V tu dobu jsem taky objevila, díky Jacku Kerouackovi, buddhismus a spiritualitu. Bylo pro mě darem z nebes zjistit, že všechny náboženský systémy vlastně mapují mysl a duši - již po tisíce let - a nabízejí techniky, jak s nimi pracovat, aby člověku nebylo tak mizerně. Experimentovali jsme s meditační praxí, rozšiřováním vědomí i drogami. Odmaturovala jsem a dala si přihlášku na religionistiku.

Přijímačky na vejšku - talentovky a ústní pohovor s lidma, kterých jsem si hluboce vážila, a který jsem do tý doby znala jen z televize, pro mě byly určitou iniciací do dospělosti. Dospělosti, na kterou jsem se tolik těšila. Vejška byla svělým vylítnutím do světa dospělých - který nabízel nádhernou svobodu a inspiraci, ale vyžadoval i velkou sebedisciplínu a zodpovědnost. Taky schopnost si věci realisticky plánovat. Studium jsem milovala - ale zkouškový období mě vždycky obrovsky stresovalo. Myslím, že jsem trpěla přemrštěnými požadavky na sebe a dost možná i ADD. Čím více se dnes o této diagnóze dozvídám, tím více mi dávají smysl těžkosti, jimž jsem v té části studia, kdy bylo třeba “předvést”, co umím, trpěla. 

 V té době jsem objevila kouzlo psychoterapie, inteligenci těla a zpřesnila jsem si, že můj zájem o lidskou duši se vlastně kryje se zájmem o psychologii. A tehdy mě to dovedlo na KATAP, Katedru autorské tvorby a pedagogiky, a k profesoru Vyskočilovi a jeho metodě Dialogického jednání. Od mého prvního setkání s tímhle světem k tomu, že jsem nakonec na DAMU nastoupila k řádnému studiu, mě dělila skoro jedna celá dekáda, během níž jsem se stala maminkou dvou krásnejch kluků.

Všechno, co jsem se během mý dlouhý, často nespojitý - ale vždycky organický - cesty naučila, mě obohatilo právě v tom, co stálo jako maják na jejím úplnym začátku: můj zájem o lidský nitro, studium a rozvíjení toho kdo jsem. Kdo jsme…A zájem o mladý lidi a zvědavost na to, s kym oni teď po nocích vyjí na Měsíc."