Nikola Kovaříková 

Klíčová pracovnice - peer konzultantka

 

"Má cesta školským a vzdělávacím systémem začala poměrně růžově. Pamatuji si, při zápisu do první třídy, jak se můj dědeček vychloubal tím, že už umím počítat do dvaceti, a ne “jen” do deseti, jak bylo pro vstup do první třídy potřeba. Do té jsem se velice těšila – bavilo mě se učit, poznávat, objevovat a nasávat nové vědomosti a dovednosti, byla jsem zvídavé, na holčičku až příliš neposedné, spíše klukovské dítě, které chtělo objevovat svět, i když často způsoby, které byli dle dospělých pro dívku nevhodné.

Myslím, že už v tak mladém věku se začaly rozvíjet určité aspekty mých problémů – cítila jsem se vyloučená z rodiny (nebyla jsem hodná holčička, co nosí šaty a hraje s i s panenkami, byla jsem “drzá”, protože jsem kladla otázky a odmítala přijmout něco, co mi nedávalo smysl).

Ve škole jsem po vzdělávací stránce prospívala, byla jsem samouk, na školu a látku jsem byla sama, ale nevadilo mi to – učit se sama mě bavilo a nechtěla jsem brát čas rodičům, kteří tvrdě pracovali, abychom mohli žít alespoň trochu pohodlným životem.

V oblasti kázeňské to už nebylo se mnou tak jednoduché, ale problémy zároveň nebyli drastické – ráda jsem s partou běhala po škole a dělala kraviny, lezla do skladu, kde, podle nás 8letých, určitě pašovali drogy. Žila jsem dětsky, s velkou dávkou fantazie a kolektivem dobrých přátel, kteří zastiňovali ty méně příjemné aspekty mého života.

Hodně se však změnilo koncem páté třídy. Má nejlepší kamarádka ze základky se rozhodla hlásit na osmileté gymnázium a já, protože jsem o ni nechtěla přijít, jsem si řekla, že to zkusím také.

Maminka a babička mě od toho odrazovali, prý nebudu mít žádné dětství. Podporoval mě akorát otec, který si skrze mě odžíval vzdělávací dráhu, kterou on jít nemohl.

Po přestupu na gymnázium jsem se ale ocitla v prostředí, kde jsem moc lidí neznala, také mi bylo 11 a pomalu se blížilo náročné období puberty. S nejlepší kamarádkou jsem sice zůstala ve třídě, ale se zbytkem kolektivu, hlavně s těmi opačného pohlaví, jsem najednou nedokázala mluvit. Cítila jsem se nemístně, trapně, nezajímavě a, po několika poznámkách na mou váhu, i nechtěně a odpudivě.

Tyhle pocity se bohužel nezlepšovaly s tím, jak jsem si zvykala na nový kolektiv. Naopak se spíše prohlubovaly. Až to došlo k tomu, že období mezi 14 a 16 lety vnímám jen jako černotu. Pamatuji si nějaké okamžiky, i dobré chvíle, ale celá vzpomínka jako by byla obalená černotou a depresí, které jsem začala propadat. Pak přišlo i sebepoškozování a sebemedikace. Psychické problémy byly ale stále poměrně tabu a já neměla důvěru v nikoho kromě několika kamarádek, které mi však nemohly pomoci – co jsem potřebovala byla podpora od rodičů, učitelů, či celého systému."

Když byla situace opravdu vážná a maminka si všimla mých pořezaných rukou a nohou, přesvědčila jsem ji konečně, že by bylo dobré zajít za dětským psychologem.

Paní psycholožka se mnou provedla základní testy, promluvila si s maminkou, a tím byl této snaze konec.

Jak se blížila maturita, byli stavy zvládnutelné, už nebyly tak dlouhodobé, ale nadále mi komplikovali život. Vrstevníci trávili páteční večery po barech, navázali první romantické vztahy, ale já ničeho z toho nebyla schopná. Měla jsem sice kamarády, ale cítila jsem se vyčleněná z kolektivu, který podnikal věci, které já kvůli úzkostem a depresivním stavům nemohla.

Gymnázium jsem, i přes silné sebevražedné ladění, ale přežila a došla až k maturitě.

V Plzni jsem nastoupila i na vysokou školu, přestože jsem si přála studovat v Praze, finančně jsem si to nemohla dovolit. Přežila jsem první semestr, ale když začínal druhý, zhroutila jsem se, protože mi nic z toho, co dělám, nedávalo smysl. Rozhodla jsem se, že už takhle nechci pokračovat, a vzhledem k tomu, že jsem byla již dospělá, začala jsem shánět profesionální pomoc. Dostala jsem se ke své první psychiatričce, která mi předepsala antidepresiva. Ta pomohla s úzkostmi, které přestaly ovládat většinu mého života. Rozhodla jsem se, že se přestěhuji do Prahy za studii. Sice mě napoprvé nevzali, ale já už nechtěla zůstávat v rodné Plzni, a tak jsem skoro rok strávila objevováním hlavního města a přivydělávala si doučováním angličtiny.

Snažila jsem se nadále pracovat na svém psychickém zdraví, takže jsem začala docházet na individuální psychoterapii a postupně o sobě a svých problémech zjišťovala víc. Nakonec mi byla diagnostikována emočně nestabilní porucha.

Postupně jsem se učila se svými problémy žít plnohodnotný a smysluplný život. A to není přímočará, lineární cesta. Byla dobrá období, pak zase období krize. Ale pomalu jsem dokázala své stavy krize předvídat, identifikovat, že se blíží, být k sobě vlídná, pracovat se svými emocemi. Začala jsem vidět smysl v tom pomáhat lidem, kteří jsou na začátku cesty a své problémy teprve poznávají. Začala jsem pracovat v Bohnicích jako peer konzultantka, udělala si peer kurz, učila se o možnostech zotavení z psychické nemoci.

A tahle dráha mě nakonec dovedla až do týmu Dostuduj.fit, kde se se mnou můžete potkat jako s peer konzultantkou."

  • 778 964 011

  • kovarikova.nikola@fokus-praha.cz

Přejít na začátek