Radka Votavová

Se mnou se moc setkávat asi nebudete, ale díky mně se můžete setkávat s těmi, co vás budou podporovat na vaší cestě. Vždycky jsem věděla, že budu veterinářka. Že nebudu, mi oznámili na posudkové komisi, protože mám ekzém a na zemědělku a veterinu mě nepustí. Takže gympl a pak se uvidí. Naštěstí se během dospívání můj zájem o zvířata rozšířil i na zájem o lidi a já se mohla nadšeně stát studentkou medicíny. Po všech těch preparátech a mrtvolách moje nadšení úplně opadlo, když došlo ve třeťáku na opravdový kontakt s pacientem. To, co vyučující demonstrovali jako vztah pacient - lékař, jsem nechtěla kopírovat. V téhle hierarchii a elitářství já se s lidmi setkávat nechci. A nad hlavou už mi zářila hvězda Jiřiny Šiklové a její nově založené katedry sociální práce, kde se o vztahu s lidmi uvažovalo úplně jinak než v medicínském prostředí. To bylo něco! Přechod z lékařské fakulty na filozofickou byl pro moje rodiče kompletně v atmosféře prohry a ostudy. V té době nebylo vůbec zvykem měnit vysokou školu a ztrácet čas v kariérním růstu nějakým hledáním a zkoušením. Byla to ode mne pěkná drzost a revolta. A taky dobrý drb, který se po malém městě, z kterého pocházím, rychle rozlétl. Ještě že tak! Přineslo mi to úplně nové přátele a nejen mým rodičům pomohlo, že někteří bývalí učitelé z gymplu mi po nich ještě roky po té vzkazovali, že jsem borec. Oceňovali moje rozhodnutí jít dělat, co mi je blízké, i když budu ta, co nedodělala medicínu. Dodělala jsem fildu a jsem v životě spokojená. A že jsem nakonec skončila u managementu lidí a u papírování? Ještě že ten talent, chuť a dovednosti být s lidmi mám!

Scroll to Top