"Ještě než jsem nastoupil na osmileté gymnázium, tak jsem slýchával od své rodiny, že mě to na gymplu bude bavit, že mi i další studium půjde levou zadní a že budu dost chytrej na studium medicíny. Ani jsem neskončil s pátou třídou a už mi rodina plánovala vejšku. A sice mě učení na gymplu tolik nebavilo, ale na vysvědčení jsem měl vždycky (skoro) samý jedničky. Kamarádi si na testy často rádi sedali se mnou, protože mi nevadilo jim radit. Naštvalo mě to jenom jednou, když kamarád dostal jedničku za test z chemie, který jsem mu celý napsal a já dostal trojku. 

 Co se týká celé zkušenosti ze střední, hodnotil bych ji pozitivně, učitelé mě měli rádi, učení mi šlo snadno a našel jsem si dobrou základnu kamarádů. Od počátku mé studijní cesty až do konce gymnázia jsem navíc vždy chodil do třídy se svým dvojčetem. Díky tomu, že jsem byl s bráchou ve třídě, jsem měl vždy jistotu, že se tam mám o koho opřít. Až teď zpětně si uvědomuju, že za celou zkušenost ze střední můžu být opravdu vděčný. 

Díky svému prospěchu jsem věděl, že budu moct jít na medicínu bez přijímaček a tak jsem na konci gymnázia ani neřešil jiné alternativy budoucího směřování, protože na medicínu chodili i rodiče a to mi stačilo jako důvod. Tahle nedbalost se mi potom vymstila, když jsem si až na první přednášce anatomie uvědomil, že medicínu fakt studovat nechci. První rok vysokoškolského života byl pro mě tedy hodně nestabilní a chaotický, neboť jsem současně při studiu a chození na pitevní sály hledal úplně jinou profesní cestu, na kterou se budu muset připravovat. 

Nyní je ze mě čerstvý absolvent magisterské psychologie a interní doktorand v oboru sociální a pracovní psychologie. Nicméně stále nevím na sto procent, zda jsem si pro sebe vybral ten nejlepší obor, ale studium mě celkem baví a toho se snažím držet. Myslím, že je v pohodě občas trochu zapochybovat. A asi bych na této cestě nic neměnil, protože mi to přineslo především spoustu poznatků o sobě samém."