Na základce mi šlo všechno tak nějak samo a tak rodiče usoudili, že jít na osmiletý gympl pro mě bude dobrá volba. Z gymplu ve mně nejvíc zůstaly silné kamarádské vztahy trvající dodnes - parta lidí s podobnými bolístkami na duši společně se potýkající s výzvami dospívání nejrůznějšími dostupnými způsoby začátku nového tisíciletí.

Do školy jsem nechodila ráda. Vždycky jsem tak trochu bojovala se školním systémem. Nejhorší bylo ranní vstávání. Můj systém pozdních příchodů na střední byl natolik propracovaný, že za jeden ze svých největších úspěchů považuji absolvování bez jediného napomenutí.

Protože mi tak nějak všechno šlo podobně dobře (až na chemii) a dodnes se těžko rozhoduji, byl výběr dalšího studia trochu náročnější. Nebudu lhát, volbu ovlivnila i potencionální náročnost studia, kde se mi humanitní vědy zdály jednoznačně snadnější cestou. Další z důležitých kritérií při výběru vysoké školy byla i vzdálenost od mého rodného města Prahy. Cílem bylo osamostatnit se od rodiny a zažít skutečný studentský život. To se povedlo, ale spolu s tím jsem si také v rámci studia psychologie v Olomouci uvědomila, že Praha je stejně nejkrásnější město a po studiích se sem vrátila.

A zase šla do školy – nastoupila jsem jako školní psycholožka na základní škole. Přišla šance poznat školský systém z druhé strany, zkusit ho „ovlivnit zevnitř“ a podpořit nejen ty, kteří se školou či životem také nějakým způsobem bojují.

Měla jsem velké štěstí a poznala hodně mladých učitelů, kteří dělají svou práci jinak, vycvičila se v tom, jak naopak komunikovat se zkostnatělejšími pedagogy. Také zde byl ve vedení osvícený zástupce ředitele otevřený novým možnostem podpory žáků přímo ve škole, včetně skupinových programů. Přesto mne „bytí součástí školského systému“ nakonec semlelo - zůstala jsem v něm déle, než jsem měla. Od té doby už ho chci zkoušet ovlivňovat a obohacovat jen zvenku.

Už při studiu jsem realizovala preventivní programy ve třídách – klasicky o drogách, šikaně, vztazích atd., ale něco mi tam chybělo. A narazila jsem na TO až díky dlouhodobé terapeutické stáží ve Fokusu Praha – preventivní program o duševním zdraví se sdílením osobních životních zkušeností nejen s duševním onemocněním. Stala jsem se koordinátorkou tohoto programu s názvem „Blázníš? No a!“ a dodnes s ním s kolegy s radostí chodíme do škol a setkáváme se s mladými lidmi. Jedním z našich poselství je, že krize patří k životu a pravděpodobně nás v jeho průběhu někdy potkají, ale mají v sobě potenciál nás posunout dál a ve výsledku posílit.

Druhý můj profesionální směr s výše popsaným se prolínající byl psychoterapeutický. Měla jsem to štěstí pracovat ve dvou terapeutických komunitách a poznat, jak komplexní péče a společenství opravdu léčí. Mám za sebou několik psychoterapeutických výcviků jako je třeba arteterapie, tanečně-pohybová terapie nebo jungiánská analytická psychologie. Mám vlastní psychoterapeutickou praxi a v projektu dostuduj.fit se se mnou můžete setkat jako s psycholožkou.

Doma mám malou dceru, která je mi velkou učitelkou a díky ní znovuobjevuji pozapomenuté kvality života a poznávám nové.

Věřím, že každý v sobě máme potenciál k růstu, jen s ním možná někdy ztratíme spojení a potřebujeme ho pomoci znovu najít.