Rodiče mi vyprávěli, že jsem jako maličká po mém dědečkovi chtěla, aby mi kreslil. Děda ale kreslil nerad, a tak místo toho psal písmenka. Díky tomu jsem prý v roce a půl většinu z nich znala a tak jsem si už ve školce mohla sama číst knížky. Kam moje paměť sahá, jsem prahla po poznání a na školu se moc těšila.

Paní učitelce se ale to, že už umím číst, vůbec nelíbilo. Musela jsem v klidu sedět v lavici a pomalu se s ostatními učit všechny ty písmenka, přestože bych si radši pod lavicí četla třeba o vesmíru, který mě v tu dobu tak fascinoval. Bojovala jsem s tím, jak jsem jako šestiletá holčička mohla a uměla – „vyrušovala“, „zlobila“ a „byla drzá“. S tímto zněním jsem taky každých pár dnů přinesla domů poznámku a v podobném duchu prošla celou základkou.

Jak velké překvapení mě čekalo na gymplu, kde moje chování bylo učiteli interpretováno úplně jinak, a sice že mám svůj názor a vím, co chci.

Když se kouknu zpátky, říkám si, že vlastně chci pořád to stejné - aby se ke každému člověku přistupovalo s pochopením jeho individuálních psychických potřeb.

Připadá mi úžasné, že o to dnes mohu usilovat mnohem zralejším způsobem, z pozice psycholožky. Být pochopením pro děti a studenty, šířit povědomí o důležitosti duševního zdraví, a když je potřeba, snažit se být mostem mezi žáky a učiteli.