Alena Vrbová

Do první třídy jsem se vážně těšila. Uměla jsem totiž už číst! Pamatuju si z té doby hlavně dvě věci - modrý látkový ubrousek, který byl povinnou součástí svačiny, barva nebyla (na rozdíl od trenýrek na tělocvik) předepsaná a růžové (prý) jahodové mléko v igelitu, které bylo svačinovou součásti volitelnou, zato pak všichni, co jej pili, měli, a to snad povinně, slušivé vousy kolem pusy pro celý zbytek dne. Slušelo mi to jen dvakrát. Pak se mi vybavují tyhle dvě situace - panika v celé třídě spojená s potřísněním jednoho pracovního sešitu na matematiku krví z nosu – byl celý červený – sešit, nos i oblečení krvácející spolužačky, a o pár dní později úzkost a bezmoc z hnědých, a to hned dvakrát, spolužákových kalhot, … to proto, že se bál říci si při hodině!, že potřebuje na wc. Ještě si vzpomínám, že na tělocvik jsme chodili do sousední třídy vzdálené celé tři metry přes roh chodby, ta byla za tímto účelem úplně prázdná. Šli jsme vždycky v zástupu řádně seřazení, ruku v ruce ve dvojici. No alespoň jsme chvilku nemuseli mít ruce složené vzorně za zády, a někdy jsme si mohli i vybrat, čí upocenou ruku budeme během toho nekonečného čekání na pořádek, klid a řád svírat. I lino tu bylo červené. A v téhle frontě jsem dostala svůj první zamilovaný dopis. Červeně v něm byla jen dvě srdíčka. Láska.
Nemám ráda mléko!

Druhá třída pro mě znamenala začátek celoživotního dojíždění za vzděláváním. To zatím neskončilo…J. Autobusem do vedlejší vesnice - desítky minut pročekaných na zastávce, stres, že ztratím průkazku, strach, že mi bude v autobuse špatně, nervozita – s kým budu sedět. Mezi tzv. vyučováním a odjezdem domů měl své místo přechod z jedné budovy školy do druhé, kde byly velké děti a malá jídelna, na zpravidla ne příliš chutný oběd. Ten jsme si museli odnášet na odporně smrdutých tácech. Všechny moje smysly volaly o pomoc. Marně. Fronta, řev spolužáků, venku zima, hlad a potřeba být co nejdříve doma. Autobus pořád nikde. Bezmoc.

Nemám ráda čekání a plastové tácy!

První stupeň završil výrok paní učitelky „v zácviku“ - tímto jsem si ji později omlouvala, kdy na mě v hodině matematiky, stojíce u pověšené magnetické tabule, kde se v jedné množině červenala jablka a ve druhé, jak nejspíše očekáváte, zelenaly hrušky, zůstala viset na pár vteřin pohledem. Větu o průniku zmíněného ovoce nakonec nahradila významně vyřčeným výrokem o mně směrem k celé třídě: „Když se na tebe podívám, tak mám chuť na kyselou okurku.“ Legrace.
Mám ráda kyselé okurky! Jablka a hrušky taky!
Ráda a hodně jsem četla. To znamenalo, že budu spisovatelka. Nejsem. Byla jsem chytrá a hodná holčička. Očekávalo se, že budu učitelka. Nejsem. Protože jsem doma měla prořízlou pusu, mysleli si, že budu advokátka. Nejsem.
Mám ráda, když můžu být, kým sama chci!
Kromě činů v právu jsem si ty všechny ostatní zmíněné více či méně zkusila. K tomu taky sociální práci a lektorování programů primární prevence nebo vzdělávacích kurzů. A tady jsem uvízla a dost si tu hovím. Baví mě mít na cestách svobodu ve volbě směru i výběru bot, ze zásady nepoužívám deštník (myslím, když prší), potřebuju volnost v kreativitě, chci dělat věci, které mně a lidem, se kterými je dělám, dávají smysl. A tohle všechno nejlépe bez jakékoli kocoviny.

Věřím, že s týmem v dostuduj.fit to tak PRO VÁS i pro mě půjde.
Mám je, to co dělají, jak o tom přemýšlejí a mluví s ostatními, vážně ráda!

  • +420 604 549 661

  • vrbova.alena@fokus-praha.cz

Scroll to Top